Ve většině tunelů se kromě základního příčného uspořádání souvisejícího s provozní funkcí staví i speciální prvky sloužící ke splnění zvláštních provozních a bezpečnostních potřeb tunelového prostředí.
Ve všech tunelech kromě těch nejkratších se budují únikové východy, které umožňují uživatelům tunelu opustit dopravní tubus tunelu pěšky a dostat se do bezpečí. Různým druhům pěších únikových východů se věnuje oddíl Bezpečnostní východy. K těmto východům patří příčné průchody a spojky jednotlivých tubusů, úkryty, kde mohou lidé vyčkat během krize, a bezpečnostní galerie (průchody), které vedou podél tubusů nebo pod nimi a ústí na povrch.
Oddíl Opatření pro vozidla se vztahuje k zařízením určeným pro vozidla. Zahrnuje nouzová stání, obratiště či spojky mezi tubusy určené pro vozidla. Využívají se v situacích, kdy je vozidlo nepojízdné, nebo umožní autům otočit se či přejet do sousedního tubusu. Toho mohou využít například vozidla údržby tunelu, záchranná vozidla manévrující při nehodě nebo při improvizovaném řízení provozu v tunelu v případě havárie.
Oddíl Zálivy se věnuje geometrickým požadavkům na úkryty, které musí být v pravidelných intervalech vybudovány podél zdí tunelu, aby posádce nepojízdného vozidla dovolily opustit vozovku a minimalizovat tak riziko sražení jedoucími vozidly.
Odvodnění je důležité pro tvorbu co nejmenších kaluží, které se mohou vytvářet v důsledku úniků z cisteren nebo běžného mytí zdí. V případě rozlití hořlavých tekutin ovlivňuje systém odvodnění zásadním způsobem rozsah případného požáru. Oddíl Odvodnění tunelu rozebírá různé typy odvodňovacích systémů v tunelech.
Oddíl Ostatní aspekty popisuje další zařízení, která se mohou stavět v tunelech či u jejich portálů.
Tuto kapitolu napsal Robin Hall (Spojené království).
Česká verze této stránky byla vytvořena prof. Ing. Pavlem Přibylem, CSc. (České vysoké učení technické v Praze, Fakulta dopravní) a editována doc. Mgr. Tomášem Apeltauerem, Ph.D. (Vysoké učení technické v Brně, Fakulta stavební).
Ve všech tunelech kromě těch úplně nejkratších se budují únikové východy, které umožňují uživatelům tunelu opustit v případě nehody dopravní tubus tunelu pěšky a dostat se do bezpečí. V krátkých tunelech postačují jako nouzové východy portály tunelu. Nicméně ve většině tunelů je zapotřebí dalších únikových východů, aby se omezila délka cesty, kterou uživatelé tunelu musejí urazit po vozovce cestou do bezpečí.
Únikové východy mohou být různých typů, mimo jiné:
Obrázek 7.1-1 ukazuje typické schéma opouštění jednosměrného tunelu s podélným větráním.
Obr. 7.1-1 : Typické schéma opouštění jednosměrného tunelu s podélným větráním
Vhodné odstupy mezi nouzovými východy závisejí na:
Optimální vzdálenost mezi dvěma únikovými východy se zpravidla stanovuje mezi 100 a 500 metry.
Důležité jsou následující projekční principy:
Obr. 7.1-2 : Vzhled únikového východu (tunel pod Mont Blancem : Francie - Itálie)
Obrázek 7.1-2 ukazuje možný vzhled nouzového východu.
Další diskuze na téma nouzové východy lze najít v technické zprávě 1999 05.05.B "kontrola ohně a kouře v silničních tunelech" a ještě podrobněji v nedávno vydané technické zprávě 2007 05.16.B "Systémy a zařízení pro kontrolu ohně a kouře v silničních tunelech".
Převážná většina tunelů nemá odstavný pruh. To zvyšuje pravděpodobnost tvorby kolon - v závislosti na intenzitě dopravy může nepojízdné vozidlo nebo jiná událost přinutit řidiče zastavit. Podle některých statistik z Německa a Francie jsou tunely bez odstavného pruhu méně bezpečné než tunely s odstavnými pruhy (viz technická zpráva 2008R17: "lidský faktor bezpečnosti silničních tunelů s ohledem na uživatele").
Nouzová stání dovoluji vozidlům v tunelu zastavit, aniž by blokovala jízdní pás. To snižuje narušování dopravního proudu a tedy i riziko kolizí. Pro posádku je jednodušší a bezpečnější opustit vozidlo na nouzovém stání, například proto, aby přivolala pomoc nouzovým telefonem. Ochrana před dopravním proudem je důležitá zvlášť pro invalidní řidiče. Nouzová stání jsou také velmi důležitá pro údržbu tunelu, dovolují bezpečné stání servisních vozidel.
Vzdálenosti mezi stáními se liší tunel od tunelu. Podle některých národních doporučení je tato vzdálenost závislá na kategorii komunikace, která tunelem vede. Technická zpráva 1995 05.04.B "silniční bezpečnost v tunelech"T udává, že stupeň využití nouzových stání je všeobecně nízký. I v tunelech s nouzovými stáními je na nich odstaveno jen asi 20% porouchaných vozidel. Zpráva přináší i doporučení, jak tuto situaci zlepšit.
Obr. 7.2 : Příklad obratiště
V delších tunelech mohou být také zařízení pro otočení vozidel do protisměru nebo přejezd do vedlejšího tubusu. Toho mohou využít vozidla údržby tunelu, záchranná vozidla manévrující při nehodě nebo při řízení dopravy v případě nehody. V některých zemích se budují dokonce i obratiště. Zatímco osobní automobily a dodávky se mohou otočit i v oblasti nouzového stání, těžší nákladní vozidla a autobusy potřebují pro otočení do protisměru více místa. Rozměry obratišť jsou obvykle 4 x 17 metrů a více (viz technická zpráva 1999 05.05.B: "kontrola ohně a kouře v silničních tunelech" ). Pokud se budují, měla by vzdálenost mezi nimi být vždy asi 1 až 2 kilometry.
Většina tunelů má po celé své délce v pravidelných rozestupech nouzová stanoviště, zpravidla vybavená nouzový telefonem i přenosnými hasicími přístroji (a občas i hadicemi), které mohou uživatelé tunelu použít při poruše vozidla či nehodě.
Stavební řešení a umístění těchto stanovišť jsou velmi různorodé, od prostých skříněk připevněných na stěně tunelu přes výklenky až po skutečné místnosti, které mohou, ale nemusí být odděleny od dopravní části tunelu dveřmi. Úkryty dovolují posádkám nepojízdných vozidel vzdálit se z vozovky a tak minimalizovat hrozbu sražení jedoucími vozidly.
Pro předcházení pocitům klaustrofobie se doporučuje používat pro uzavřená stanoviště dveře se skleněnými průhledy splňující odpovídající předpisy. Dobrou alternativou je i nepřítomnost dveří a zajištění možnosti bezproblémové rozmluvy použitím technologií pro potlačení hluku.
The Technická zpráva 2008R17: "lidský faktor bezpečnosti silničních tunelů s ohledem na uživatele" se věnuje lidskému faktoru s ohledem na projektování takových zařízení, která musí být snadno rozpoznatelná a jasně označená.
Vybavení dostupné na nouzových stanovištích je probráno v kapitole Zařízení & systémy.
Obr. 7.4-1: Příklad čerpadel a jímky ve střední části tunelu
Silniční tunely bývají vybaveny odvodňovacím systémem, který by měl být schopen odvést povrchovou vodu z portálů, podzemní vodu prostupující ostěním, vodu použitou na mytí zdí tunelu, kapaliny uniklé z cisteren a vodu použitou pro hašení požáru.
V tunelech, ve kterých je povolen provoz vozidel přepravujících nebezpečný náklad, je nejdůležitější odvádění zápalných a toxických tekutin. Odvodnění má za účel minimalizovat velikost kaluží, které by jinak vznikaly při únicích kapalin z cisteren. V případě rozlití hořlavých tekutin ovlivňuje systém odvodnění zásadním způsobem rozsah případného požáru.
Odvodňovací systémy se obvykle skládají z odvodňovacích kanálků, kanálů, potrubí, čerpacích jímek, odlučovačů oleje a řídicího systému pro sběr, skladování, separaci a odstraňování výtoku, který by se jinak hromadil na vozovce. Některé organizace využívají v zájmu maximálního odtokového účinku kanalizační stoky. Čerpadla a jímky se většinou stavějí u portálů nebo v nejnižších bodech tunelu.
Vliv vody na stavbu a provoz tunelu je rozebrán v oddíle Vliv vody.
Uvnitř tunelu či u jeho portálů se mohou nacházet i další níže popsaná zařízení.
Obr. 7.5.1-1 : Příklad nouzového stanoviště
Nouzová nebo hasičská stanoviště obsahují požární hydranty, hadice (občas) a speciální vybavení pro hasiče. Nacházejí se v pravidelných intervalech podél tunelu.
Mohou se kombinovat s nouzovými úkryty obsahujícími nouzový telefon a přenosné hasicí přístroje, popsané v oddíle Zálivy
Obr. 7.5.2-1 : Příklad technické místnosti
V mnoha tunelech se elektrické stanice a mechanická, elektrická, komunikační a kontrolní zařízení soustřeďují do technických místností, které se nacházejí v tunelu.
Uspořádání a rozměry technických místností určují stejná pravidla, jaká platí pro technické místnosti v budovách. Musí být např. zajištěn dostatek místa pro otvírání dveří skříní a volný přístup ke kontrolnímu panelu. Důležitý je i dostatečný prostor pro kabelová vedení i poloměry jejich zahnutí, což může být s ohledem na prostorová omezení při ražení tunelu požadavek náročnější než v případě nadzemních budov.
Nelze opomenout ani bezpečný přístup do technických místností. Údržbu těchto prostor je v některých případech možné provádět jen během uzavírky tunelu za účelem ražebních prací. V některých tunelech se stavějí poblíž technických místností zálivy na silnici, na nichž mohou vozidla údržby zastavit i bez nutnosti uzavření tunelu.
Mezi výjezdovým a vjezdovým portálem sousedících jednosměrných tubusů může docházet k recirkulaci vzduchu v závislosti na místních geometrických poměrech a směru větru. Stejný problém se vyskytuje i u výjezdového portálu a šachet pro nasávání čerstvého vzduchu u polopříčných větracích systémů.
V krátkých tunelech s dostatečným samovolným větráním nemusí tento jev působit komplikace, ale v delších tunelech by se měl zmíněný efekt omezovat. Podle aktuální situace je vhodné dělící stěnu prodloužit tak, aby dosahovala asi 20 až 40 metrů za portál. Další podrobnosti lze najít v oddílu IV.2.3 "Recirkulace" zprávy 1995 05.02.B "Emise, prostředí a větrání v silničních tunelech."