7.1. Únikové východy

Ve všech tunelech kromě těch úplně nejkratších se budují únikové východy, které umožňují uživatelům tunelu opustit v případě nehody dopravní tubus tunelu pěšky a dostat se do bezpečí. V krátkých tunelech postačují jako nouzové východy portály tunelu. Nicméně ve většině tunelů je zapotřebí dalších únikových východů, aby se omezila délka cesty, kterou uživatelé tunelu musejí urazit po vozovce cestou do bezpečí.

Únikové východy mohou být různých typů, mimo jiné:

• Příčné spojky a průchody mezi tubusy (využitelné pěšími i vozidly). V některých hloubených tunelech se může jednat i o jediné dveře mezi tubusy. Tubusy ražených tunelů jsou zpravidla dále od sebe, jsou tedy mezi nimi nutné průchody (měřitelné délky).
• Východy mohou vést do úkrytů, kde může veřejnost bezpečně přečkat období krize. Tyto úkryty ale musí být propojeny přímo nebo únikovou galerií s venkovním prostorem, aby v druhé fázi mohlo proběhnout opuštění tunelu pod vedením hasičů. Úkryty jsou speciálně vybavené prostory se samostatným zvláštním přívodem čerstvého vzduchu a nouzovým telefonem. Mohou být poskytnuty i některé prvky pro lepší pohodlí. Při projektování a plánování použití úkrytů je třeba vzít v úvahu psychologický efekt související s jejich využitím.(viz zpráva 2008R17 "lidský faktor bezpečnosti silničních tunelů s ohledem na uživatele ").
• Bezpečnostní galerie (průchody) vybudované podél tubusů nebo i pod vozovkou a vedoucí na povrch či na jiné bezpečné místo.
• Únikové chodby vedoucí přímo od dveří únikového východu z tunelu na povrch či na jiné bezpečné místo. Takové chodby jsou obecně vzato možné pouze u tunelů vedoucích blízko pod povrchem (například hloubené tunely)

Obrázek 7.1-1 ukazuje typické schéma opouštění jednosměrného tunelu s podélným větráním.

Vhodné odstupy mezi nouzovými východy závisejí na:

• typu vozidel provozovaných v tunelu, což ovlivňuje charakter případných nehod;
• objemu dopravy a počtu uživatelů, kteří by mohli potřebovat únikové východy použít;
• schopnosti větracího systému zajistit přijatelné podmínky pro evakuaci z tunelu;
• systémech detekce nehod a výstražných systémech;
• charakteru chráněných cest za vstupem do únikového východu (včetně jejich rozměrů a přítomnosti podstatných sklonů nebo schodů);
• chování uživatelů.

Optimální vzdálenost mezi dvěma únikovými východy se zpravidla stanovuje mezi 100 a 500 metry.

Důležité jsou následující projekční principy:

• Nouzové východy by měly být jasně označeny, aby je šlo snadno rozlišit od vchodů do technického zázemí. Doporučenou barvu dveří (velmi často „zelená typ únikový východ") je nutné promyslet s ohledem na druh osvětlení tunelu;
• Dveře a další otvory by měly být schopny propustit v krátké době velký počet osob i dovolit průchod záchranného personálu s nosítky;
• Z kteréhokoliv místa v tunelu by měl být přímo viditelný nouzový východ, nebo alespoň jeho jasně rozpoznatelné označení;
• Osvětlení přístupových ploch, prahů atd. a prostor bezprostředně za únikovým východem by měly být „přívětivé" a navržené tak, aby minimalizovaly riziko pádu či uklouznutí osob;
• Osvětlení a označení obrubníků by nemělo být překážkou pro procházející osoby;
• Dveře nouzových východů by se neměly zamykat

Obrázek 7.1-2 ukazuje možný vzhled nouzového východu.

Další diskuze na téma nouzové východy lze najít v technické zprávě 1999 05.05.B "kontrola ohně a kouře v silničních tunelech" a ještě podrobněji v nedávno vydané technické zprávě 2007 05.16.B "Systémy a zařízení pro kontrolu ohně a kouře v silničních tunelech".