Manuál silničních tunelů
Manuál silničních tunelů
Projektanti silnic volí ve stále větší míře tunely jako alternativu k povrchovému vedení i s ohledem na snížení některých dopadů na životní prostředí, například narušení vzhledu oblasti a výhledu v ní nebo šíření hluku. Jiné vlivy se ale u tunelů projevují ve stejné, nebo i vyšší míře. Navzdory všem ambicím koncepcí dopravy, usilujících o udržení nebo dokonce snížení provozu, se v následujících desetiletích očekává další nárůst intenzit; související otázky životního prostředí tedy bude nutné brát v úvahu.
Výbor pro tunely PIARC se do hloubky věnoval výzkumu fenoménu znečištění vzduchu se zřetelem na:
Pokud se týká znečištění ovzduší, volba systému větrání představuje základ návrhu míst a proudových výkonů ventilace; režim provozu a prahové hodnoty znečištění pro ovládání systému mohou být často efektivnějším způsobem, jak dosáhnout požadované úrovně koncentrace zplodin, než volba komplexnějších větracích systémů.
Silniční doprava a (z ní vyplývající) vozidlové emise představují značný problém pro životní prostředí, zejména ve stísněných prostorech, jako jsou tunely. Tyto emise jsou charakteristické přítomností různých škodlivin, které se zvlášť ve vyšších koncentracích mohou poškozovat okolí. Výbor pro tunely PIARC již tradičně posuzuje vozidly generované emise a kvalitu ovzduší v tunelech. Za tímto účelem se posuzují a přehodnocují běžné modelovací techniky, zavádí se odpovídající standardy kvality ovzduší a charakterizují se současné podmínky. Provádí se srovnávání měřených a modelovaných koncentrací škodlivin se standardy kvality. Na závěr se navrhují opatření pro zmírnění následků, která by zajistila řádnou správu kvality vzduchu v tunelech (oddíl Ventilace).
Teplota vzduchu uvnitř tunelu může být závažným problémem pro životního prostředí ve velmi dlouhých tunelech kvůli teplu emitovanému vozidly, v tropických zemích pak také kvůli již tak vysoké vně tunelu. V takových případech jsou někteří uživatelé tunelu, zejména motocyklisté řidiči přirozeně větraných vozidel, vystaveni příliš vysokým teplotám. Řešením bývá mechanická ventilace, případně rozstřikování vody, která absorbuje teplo odpařováním a ochlazuje vzduch uvnitř tunelu.
Emise v tunelech ovlivňují kvalitu vzduchu jen v relativně krátké vzdálenosti od míst, kde jsou imise vypouštěny do volného prostoru, nicméně přilehlá silniční síť ovlivňuje prostředí v širší oblasti. Proto by se důsledky tunelů na kvalitu vzduchu měly posuzovat v kontextu nadzemní silniční sítě, jejíž jsou de facto součástí (oddíl Vliv na kvalitu vzduchu).
Další důležité aspekty dopadů na životní prostředí se týkají hluku a vibrací. Znečištění hlukem často provází období výstavby včetně dopadů na okolí, pro tuto fázi je běžná zvýšená produkce hluku. Dále i vysoké intenzity dopravy během provozu tunely mohou generovat značné množství hluku, často nad povolené limity. Zvýšená hladina hluku je čím dál častější problém vysoce zatížených komunikací.
Strategie pro omezení hluku vycházejí z dlouhodobě zavedených standardních postupů při projektování a výstavbě. Poměrně podstatných pokroků bylo dosaženo při snižování produkce hluku: používají se hluk absorbující povrchy silnic, zvyšuje se efektivita odhlučňujících prvků a protihlukových stěn a využití kombinací těchto opatření a nasazení vylepšené stavební techniky může podstatně snížit produkci hluku a vibrací (oddíl Hluk a vibrace).
Ovlivnění vodního prostředí je dalším aspektem, který musí být prozkoumán pro celý životní cyklus infrastruktury, jako je tunel. Detailní analýza povrchového i podpovrchového vodního prostředí se musí provést před zahájením stavby a následně provádět i během ní. Měla by se volit trasa s nejmenším ovlivněním a vhodné konstrukční prvky, tak aby se minimalizovalo porušení a ovlivnění tokových poměrů a procesů. Význam tématu vysoušení prostředí v důsledku větších staveb stále roste. Šlo by provést několik studií, které by měly poskytnout lepší poznání toho, jak infrastrukturní prvky jako tunely ovlivňují vodní poměry ve svém okolí, a jak toto ovlivňování zmírňovat. Riziko a dopady znečištění vody v důsledku úniků stavebních materiálů při výstavbě lze minimalizovat použitím obalů a nádob, které takové úniky nedovolují (oddíl Vliv vody).
Finálním cílem projektantů a správců tunelů je dosažení udržitelného provozu tunelu, jak z hlediska funkčního, tak i s ohledem na životní prostředí, tak aby byla zajištěna přijatelná úroveň bezpečnosti a přitom se minimalizovaly nežádoucí dopady na životní prostředí. Zvažují a vyhodnocují se různé prvky, které by měly pomoci zlepšit provozní udržitelnost (oddíl Udržitelný provoz).
Tuto kapitolu sepsala Pracovní skupina 4 Výboru C4 (2008-2011), v níž:
Verze pro tisk