5.2. Hluk a vibrace

Hluk je obecně považovaný za jednu z hlavních nepříjemností vnímanou lidmi, což se značně projevuje v městských oblastech. Měl by se proto zohlednit i při projektování tunelů, zejména u městských tunelů, kde je vysoká hustota výskytu osob, které jsou v okolí tunelových portálů a šachet vystaveny působení hluku.

Problematika hluku vytvářený dopravou se zdaleka netýká jen tunelů. Podzemní stavby se všeobecně považují za přínosné, pokud se týká akustického prostředí, ale v některých konfiguracích může dojít ke zvláštním komplikacím v blízkosti portálů. Ve většině rozvinutých zemí se provádí posouzení hluku u každé plánované stavby nové infrastruktury (včetně přestaveb většího rozsahu) a je pochopitelné, že se musí vzít v úvahu i existence tunelů.

Hlavním zdrojem hluku působícím na okolí je vlastní doprava. Část hluku způsobovaného vozidly jedoucími tunelem se odráží od stěn tunelu a dostává se až k portálu tunelu, které tak mění ve zdroj hluku pro okolí. V některých případech může hladina hluku u portálu překročit hladinu hluku, která by byla u nadzemní komunikace. Tento efekt se ale projeví opravdu jen v bezprostřední blízkosti portálu, se zvyšující se vzdáleností od portálu klesá hladina hluku velmi rychle, neboť hluk z portálu je rychle překryt hlukem vytvářeným vozidly na nezakrytých komunikacích

S tunelovou infrastrukturou souvisí i další zdroje hluku, jedním z hlavních je ventilační systém tunelu. U příčného větrání a podélného větrání s výstupními šachtami mohou větrací jednotky a proudění vzduchu průduchy vytvářet značný hluk, v některých případech musí být v provozu i v nočních hodinách, kdy standardy pro hlukové prostředí vyžadují sníženou úroveň hluku. Jedním z řešení může být snižovat rozsah provozu ventilačních systémů díky optimalizaci jejich funkce, ale tento přístup má své limity.

Nejúčinnějším přístupem je tyto záležitosti zohlednit už v průběhu projektování tunelu. Nejvyšší úroveň hluku je prostorově omezená, takže by se nasávací a výdechové šachty měly umisťovat co nejdále od okolní zástavby, což se ale může projevit na ceně výstavby a provozu. Rychlost proudění zvuku na vstupech a výstupech do okolí by se měla udržovat na nižších hodnotách za účelem snížení produkce hluku, což vyžaduje větší průřezy těchto otvorů. Navíc je často nutné použít tlumiče hluku, aby se omezilo množství hluku "unikajícího" z větráku do okolí.

U podélných větracích systém bývá vliv hluku obecně nižší, to je dáno jednak umisťováním náporových větráků dál od tunelových portálů v zájmu jejich účinnosti (jimi vytvářený hluk se mísí s hlukem z dopravy), jednak častým používáním tlumičů hluku u větráků, aby ani v tunelech úroveň hluku nepřekračovala přijatelnou mez. V některých citlivějších případech to ale nestačí a je zapotřebí zvolit určitá projektová či provozní opatření.

Vibrace generované dopravou jsou jen zřídkakdy větším problémem při provozu silničního tunelu (neboť vlaky generují mnohem více vibrací než silniční vozidla). Pokud už takový problém nastane, je jen velmi málo možných protiopatření, vyjma omezení přístupu pro zvlášť těžká vozidla. Dalším zdrojem vibrací jsou větráky, které by měly být dobře vyváženy, aby se předešlo nadměrným vibracím. Nicméně jejich vibrace jen málokdy ovlivňují okolí a jejich působení je převážně omezené na vlastní větrák, kde negativně ovlivňuje jeho životnost. Může jít ale i o bezpečnostní záležitost, neboť uvolněné součástky náporových větráků by v důsledku vibrací mohly odpadnout od stropu tunelu. Sledování vibrací je velmi důležité pro spolehlivost a bezpečnost náporového větrání.

Vibrace jsou problematické převážně během výstavby, zejména při ražbě s využitím výbušnin. Stavba tunelů je mimo rámec projektů výboru PIARC v oblasti provozu tunelů, konkrétnější doporučení lze najít v publikacích ITA.