2.8. Posuzování a zlepšování bezpečnosti existujících tunelů

• 2.8.1. Proč vylepšovat existující tunely
• 2.8.2. Navrhovaná metodika posuzování a vylepšování existujících tunelů
   

2.8.1. Proč vylepšovat existující tunely

V důsledku velkých katastrof v silničních tunelech (požár v tunelu pod Mont Blancem (1999), pod Tauernem (1999) a v Gotthardském tunelu (2001)), se zaměřila zvláštní pozornost na bezpečnostní standardy existujících tunelů. Už postavené tunely vyžadují zvláštní přístupy a nástroje pro identifikaci a ohodnocení potřebnosti programů vylepšení bezpečnosti. Významný výzkum a studie následovaly tyto požáry, při nichž se ukázalo, že mnoho existujících tunelů potřebuje dodatečné a specifické prostředky pro zajištění bezpečného prostředí pro uživatele. I tam, kde už dříve proběhly rekonstrukce, může dojít k tomu, že existující tunely neodpovídají aktuálním bezpečnostním standardům kvůli změně předpisů po rekonstrukci.

Tyto události a jejich následující studie zvýšily uvědomění rizik v tunelu mezi lidmi činnými na poli silničních tunelů, od projektantů a operátorů až po představitele správních organizací. Bylo očividné, že vylepšení bezpečnosti není jen otázkou vylepšování infrastruktury nebo vybavení tunelu, ale je důležité, často dokonce nejdůležitější, aby se vyjasnila organizace správ bezpečnosti a upravily se bezpečnostní procedury.

Při posuzování bezpečnosti existujících tunelů je třeba věnovat zvláštní pozornost změnám v tunelovém prostředí (dopravní intenzity a skladba dopravního proudu, přeprava nebezpečných nákladů, stavební práce v okolí atd.), které také mohou vyvolat potřebu vylepšení některých opatření.

2.8.2. Navrhovaná metodika posuzování a vylepšování existujících tunelů

Navrhuje se strukturovaný přístup pro posouzení a přípravu programu přestavby, který má dva hlavní úkoly:

• První část má za úkol posoudit současný stav tunelu, jakoby okamžitý obrázek tunelu, tak aby se mohla posoudit momentální úroveň bezpečnosti. Nejdříve ze všeho se musí stanovit referenční úroveň bezpečnosti, která zpravidla vyplývá z regulačního rámce. Poté se musí analyzovat funkce stávajícího tunelu a stav zařízení, která je zajišťují. Na základě toho se musí posoudit, zda tunel ve stávající podobě splňuje návrhová kritéria týkající se bezpečnosti. Dále se vyhodnotí konkrétní rizika pomocí analýzy rizik. Ta je vhodným nástrojem pro posuzování současné úrovně bezpečnosti v již provozované tunelu. Na základě těchto úvodních analýz se mohou definovat činnosti a stanovit jejich priority.
• Druhá část má definovat budoucí situaci v tunelu po renovaci, která může být přijatelná ve vztahu ke stanoveným cílům ohledně úrovně bezpečnosti. Toho lze dosáhnout vývojem renovačních programů a opětovným posouzením úrovně bezpečnosti pro rekonstruovaný tunel. Včetně všech vylepšovaných opatření. Znovu může analýza rizik posloužit k dokázání odpovídající úrovně bezpečnosti nebo k vyhodnocení různých alternativ modernizace, včetně kritérií nákladové efektivity. Programy renovací závisí na konkrétním kontextu každého tunelu, jeho omezeních a prostředí. Lze postupovat podle iteračního procesu analýzy rizik až do dosažení obecného konsenzu stran očekávané úrovně bezpečnosti, jež by byla přijatelná pro všechny dotčené strany.

Vícekrokový proces přípravy renovačního programu na míru pro již provozovaný tunel lze shrnout do následujícího vývojového diagramu. Ten popisuje funkční spojení mezi jednotlivými kroky a jim odpovídajícími výstupy.

Podrobný obsah každého kroku je třeba přizpůsobit specifickým podmínkám jednoho každého tunelu, jeho prostředí a pochopitelně i zvláštním místním zvyklostem.

V závislosti na situaci tunelu je možné zastavit proces po třetím kroku s prostým srovnáním s referenčním stavem, pokud analýza dokazuje, že již požadovaná úroveň bezpečnosti je v této fázi zajištěna. Pro už rekonstruované tunely může být krok 3 opravdu tím posledním v procesu. Pokud tomu tak není, může krok 3 objasnit naléhavá zmírňující opatření, která lze pro zlepšení bezpečnostní úrovně zavést ihned pouze s méně zásadními zásahy typu uzavírek, zábranami nebo použití signalizace či jiných opatření pro řízení dopravy. V některých případech tato opatření postačují pro dosažení požadované úrovně bezpečnosti.

Pokud jsou zapotřebí výraznější objemy prací, mohou být dočasné změny provozních podmínek dobrým nástrojem pro dočasné zlepšení bezpečnosti.

Příprava rekonstrukčních prací pro tunel v provozu je iterativní proces, neboť jde o kombinaci technických záležitostí, bezpečnostních opatření, ekonomických dopadů a omezení kladených na fázování prací. Z tohoto důvodu se kroky 4 a 5 mohou opakovat několikrát, aby přijatý plán rekonstrukce zohledňoval všechny relevantní parametry, které mohou rozhodnutí ovlivnit. Projektantské práce začínají až po kroku 5.

Nová zpráva "Posuzování a zlepšování bezpečnosti v existujících silničních tunelech" poskytuje návody pro každý krok tohoto procesu, až k definování programu vylepšení.

Představeny jsou typické slabiny (tj. nedostatek bezpečí) reálných tunelů. Navíc případové studie z existujících tunelů v Evropě ukazují strategii přijatou pro rekonstrukční práce a dotčená vylepšovaná opatření.